Jiří Padevět 53 Iet, spisovatel, nakladatel

Ať už ho vnímáte víc jako spisovatele, nebo nakladatele, pro nás je to především bojovník proti historické skleróze. Ano, díky němu si můžeme připomínat bestiální praktiky totalitních režimů – něčeho, o čem jsme si mysleli, že už nikdy nezažijeme.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Je moderním mužem mnoha schopností. Dokazuje, že limity neexistují a že dosáhnout se dá čehokoli, pokud opravdu chcete. Jeho seriál na Streamu Krvavá léta ukazuje mimo jiné i tu minulost, za niž bychom se měli stydět.

Vy jste vzděláním geodet. Po střední průmyslové škole zeměměřičské to mělo být vaše povolání, že?
Mělo, i když v roce 1985 byla motivem vstupu na jakoukoli vysokou školu snaha vyhnout se základní vojenské službě.

Kam vás v dětství směřovala rodina, prostředí a geny?
Táta je vyučený tiskař, celý život se pohyboval okolo knih a já byl veden odmala ke čtení. Věnoval jsem se tak dvěma věcem, čtení a chuligánským kouskům. Jsem prostý chlapec z pražských Nuslí, v nichž na začátku sedmdesátých let byly uhelné sklady, ohrady polepené kinoplakáty. A staré otevřené tramvaje, z nichž se dalo za jízdy vyskakovat a naskakovat, což skýtalo neomezenou možnost klukovských her.

Co způsobilo zlom k dalším studiím na pedagogické fakultě?
Učitelství mě lákalo, ale věděl jsem, že pokud bych učil literaturu nebo dějepis, tak bych musel učit tak, jak si přála tehdejší moc, něco pokrouceného, pokřiveného. Když se vrátím k té střední škole, měl jsem štěstí, protože byť to byla škola technická, většina profesorů a profesorek tam byla odložena za trest. Měli jsme skvělou profesorku Jelínkovou, dodnes na ni rád vzpomínám, učila český jazyk a literaturu a přitom leccos, co nebylo v komunistických osnovách. Byla na škole proto, že její manžel, Antonín Jelínek, byl během pražského jara 1968 šéfem Svazu spisovatelů. Za normalizace pak nemohl dělat vůbec nic a ona byla ráda, že učila aspoň na střední škole.

Které z předmětů pedagogické fakulty byly pro vás nejlákavější?
Dějiny české literatury a kupodivu i filozofie, přestože se učila s cílem natřít ji celou narudo. Ale i tak mě hrozně bavila, a dokonce jsem se v ní učil i trošku přemýšlet, což se mi samozřejmě později velmi hodilo.

Překvapivým momentem pro mě byl i váš vztah k hudbě.
Nevím, jestli se to dá nazvat vztahem a jestli to, k čemu jej mám, je vůbec hudba. Bavíme se o punku.

Vy jste někdy učil?
Velice krátce na základní škole.

To jste měl ještě své období punku?
No, to už jsem byl v období takového usedlejšího punku, kdy jsem punk poslouchal, ale už to na mně nebylo tolik vidět. Do školy jsem s čírem na hlavě už nechodil.

Kdy došlo na vaše podnikání v knihkupecké branži?
To bylo vždycky jen zaměstnání. Já jsem nikdy žádný knihkupecký ani nakladatelský závod nevlastnil, možná ke své škodě, možná ke škodě čtenářů. Došlo k tomu v roce 1988, kdy mi bylo ukončeno studium na pedagogické fakultě. Chtěl jsem jít pracovat do antikvariátu, kde jsem trávil mnoho času, na rozdíl od studia. Proto mé studium skončilo, ale nicméně jsem si vybudoval krásnou knihovnu. Stalo se to během těch návštěv pražských antikvariátů, kde se daly objevit neuvěřitelné poklady, které byste dneska našli jen v aukcích, a možná ani to ne. Jenže v žádném antikvariátu místo nebylo. Věděl jsem, že patří pod Národní podnik Kniha. Takže stačilo zajít na kádrové oddělení, kde mi řekli, že žádné volné místo není. Nakonec jsem uspěl v prodejně Československého spisovatele na Národní třídě a tam jsem pracoval až do nástupu na vojnu. Rukoval jsem ještě s perspektivou dvou let, ale naštěstí události podzimu 1989 mi vojnu zkrátily.

Jste ředitelem prestižního nakladatelství Academia. Dlužno přiznat, že jeho prestiž sílí i díky vašim autorským počinům, za něž jste získal řadu medailí.
Jako ředitele mě víc těší prodejnost než ty medaile. Medaile je pěkná věc, která občas přinese i tu prodejnost, ale fakt, že se mí historičtí Průvodci dobře prodávají, mě těší strašně moc. Teď budu hodně neskromný, ale domnívám se, že ty knížky pomáhají historické události přiblížit tak, aby je pochopil opravdu každý.

Co vás přivedlo na myšlenku série knih o průběhu a konci 2. světové války ve formátu, kterému říkáte Průvodce?
Jednak samozřejmě ta geodezie. To, že událost má být zachycena nejenom v čase, ale také v místě. A koneckonců i velmi prostá krádež, protože ten nápad není můj a myslím, že takových průvodců existuje po světě celá řada. Poprvé jsem se s tím setkal v Německu, kde mají celou edici průvodců po velkých německých městech a po různých regionech v období nacismu. Berlín má dva průvodce, jednak Nacistický Berlín a jednak Rozdělený Berlín a tohle mě inspirovalo k tomu druhému průvodci. První byl Karel Hynek Mácha a ten druhý – Protektorátní Praha – měl původně vypadat jako malý kapesní průvodce do sta stránek, jenže to během práce trošku narostlo.

Odkdy se datuje váš intenzivní zájem o historii?
Myslím, že od dětství, od chlapeckých přestřelek v parku Jezerka, kde se hry na indiány prokládaly hrou na Tři krále, protože v Jezerce v jednom směru vidíte byt manželů Mandíkových, odkud vysílal radiotelegrafista Peltán, spolupracovník Tří králů. Když se podíváte druhým směrem do kopce, tak je tam byt, kde zatkli Julia Fučíka. V době mého dětství byl i Julius Fučík zcela kladným hrdinou, ale měl jsem to díky tátovi proloženo Třemi králi a operací Antropoid. Takže zájem o druhý odboj nebo o 2. světovou válku se jako u všech kluků mé generace datuje někdy od mých deseti dvanácti let.

Je váš zájem nějak časově vymezený?
Je limitován především rokem 1938 a rokem 1953, kdy si myslím, že český i slovenský národ zažil to nejhorší, co ve dvacátém století zažít mohl. Od kapitulace v roce 1938 a 1939 až po tu příšernou komunistickou diktaturu, pro kterou dodnes nemáme správné pojmenování a jejíž zločinci nejsou a zřejmě už nikdy nebudou potrestáni. Tak se snažíme tvářit, že se vlastně nic nestalo, což je myslím nejhorší přístup k historii, jaký může být.

Na čem pracujete v současné době?
Na Průvodci stalinistickou Prahou, což je vlastně volné pokračování Protektorátní Prahy. Rukopis je odevzdán, a pokud všechno půjde dobře, tak knížka na podzim vyjde. Nestihli jsme knihu k výročí Února 48, ale stihneme to na vánoční trh a tím vlastně zakončíme velkou pentalogii, která začíná Protektorátní Prahou, pokračuje Krvavým finále, událostmi na konci války, třetí díl je pak Krvavé léto, události divokého odsunu a obecně poválečné, a rozepsána je knížka Krvavý podzim 1938, která popisuje události sudetského povstání a souvisejících násilností. Především proti Židům a proti Čechům na tom území.

Ve svých Průvodcích chcete pokrýt celé zmiňované období vašeho zájmu?
Ano. Rád bych připravil průvodce po holokaustu českých a moravských Židů, týkajícím se místopisně nejen území tehdejšího protektorátu či dnešního území České republiky, ale celé Evropy. Chtěl bych zmapovat všechna místa, kterými čeští a moravští Židé na své trnité pouti prošli a kde umírali. Pak mám v plánu knížku, zatím vlastně jen nápad, ale myslím, že pro historickou debatu podstatný, pracovně se jmenuje Ozbrojené střety s komunistickou mocí. Stále mluvíme o odbojové skupině bratří Mašínů a bavíme se o dvou zabitých příslušnících SNB, ale málokdo z diskutérů na obou stranách ví, kolik těch přestřelek bylo, kolik příslušníků SNB padlo celkem a kolik se jich naopak přidalo k třetímu odboji.

Nestálo by za zpracování i téma české iniciativy v neprospěch Židů?
To v každém případě. Já bych rád pokryl i období druhé republiky, kde protižidovské útoky z české strany byly, bohužel, velice výrazné.

Zmiňovaná témata realizujete i ve vašich Krvavých létech, seriálu na Stream.cz. Budete se mnou souhlasit, že nacismus i komunismus mají hodně společného?
Nepochybně! Dokonce komunismus je horší v tom, že za nacismu jsme věděli, kdo je nepřítel, a kolaborantů zase nebylo tolik, respektive ne víc než v jiných okupovaných zemích. Nepřítel byli nacisté, zjednodušeně vnímáno Němci, což se jim v létě 1945 vymstilo, protože v té době byli skuteční pachatelé už dávno za horami. Ale období komunismu, především doba brutálního nástupu komunistického režimu po Únoru 1948… Ono to začalo už od roku 1945, ale Únor, převzetí moci a čas až do poloviny padesátých let, kdy Češi zabíjeli Čechy, kdy proud do chodidel vyslýchaných nepouštěl esesman či gestapák, ale český vyšetřovatel Státní bezpečnosti, to je strašná zrůdnost. V době nacismu i nepřítel věděl po kom má jít, za komunistického teroru, pokud nebyl nepřítel, tak si ho vyrobili sami, někdy dokonce z vlastních řad.

Považujete zájem o minulost a historii za důležitý pro budoucnost?
Poznání historie pomáhá pochopit současnost i budoucnost. Myslím, že na středních školách by měla být výuka dějepisu 20. století upřednostněna před výukou středověku. Nic proti středověku, ale jsem si jist, že pro pochopení dneška, kdy se v politice historická témata bohužel recyklují, je to důležitější než umět vyjmenovat všechny přemyslovské panovníky.

Myslíte, že je dost lidí schopných tento dějepis vykládat?
Já myslím, že nejen schopných, ale i ochotných. Znám řadu skvělých dějepisářů. Problém je spíš v ochotě publika naslouchat. Na těch dějepisářích je, aby zájem vzbudili. Dělám poměrně dost besed. Ohlas je většinou kladný a většinou je i plno, takže zájem je. Ale na druhé straně, co je to plno, když na vás v tisícovém městě přijde padesát lidí. Přijdou zkrátka ti, koho to opravdu zajímá.

Hodně se mluví o klesajícím zájmu o knihy a tištěná média. Jak ten stav hodnotíte vy?
Tržby rozhodně neklesají. Zájem o tištěné knihy vidím jako setrvalý i přes e-knihy a podobně. Myslím, že v populaci vždy čte stejné procento lidí. Ne všichni, kteří si koupí knihu, ji potom čtou! A naopak. Před rokem 1989 bylo stání v těch čtvrtečních frontách před knihkupectvím výrazem postoje. Kupování Hrabala bylo, když to přeženu, výrazem minimálního odporu proti režimu nebo to někteří ti lidé tak cítili. A to, jestli ho potom přečetli, nebo ho vyměnili vedle s uzenářem za šišku salámu, to už pro ně bylo vedlejší. Myslím, že těch skutečných čtenářů, konzumentů tištěného slova, je pořád stejně, jen to zvenčí vypadá trochu jinak.

Co vás na učitelství láká?
Dneska už nic, ale tenkrát mě lákala možnost sdělit dětem něco trošku jiného, než bylo v osnovách. Nevím, zda se mi to povedlo, možná to bylo jen mé zbožné přání, ale myslím, že učitel má jak v totalitní, tak v demokratické společnosti obrovskou moc. Dneska jistě menší díky tomu, že jeho projev je korigován informacemi žáků, ať již z internetu, či z knih od rodičů. Ale pořád je to člověk, který pokud studenty zaujme, může je v dobrém i špatném smyslu poznamenat na zbytek života.

Nemáte pocit, že čeština je v současné době na tragické úrovni?
Myslím, že to není zas tak tragické. Já sám za chvilku třeba řeknu něco nespisovného nebo vyšinutého z větné vazby, ale aspoň televizní moderátoři, komentátoři by měli mluvit krásnou, spisovnou, vznešenou češtinou, protože je to krásný jazyk. Nicméně jazyk je živý organismus, který absorbuje to, co potřebuje, a vyvrhne to, co už nepotřebuje, a tak se soustavně vyvíjí. Lpět na tom, jak vypadala čeština před padesáti lety, je nesmysl.

Jak přijímáte kritiku bourání mýtů?
Jako každý, kdo se pohybuje ve veřejném prostoru, se setkávám s e-maily plnými velkých tiskacích písmen a vykřičníků, byť to není časté. Pochval je nesrovnatelně víc a přiznávám, že jsem docela aktivní na Facebooku, kde většinu těch textů zveřejňuji. Mám tak stejně tzv. přátel jako lidí, které prostě blokuji. Nehodlám ztrácet čas s někým, kdo svou výtku neumí ani napsat gramaticky správně nebo v ní napíše historický nesmysl.

Má smysl vést diskusi s lidmi, kteří reagují agresivně a s chybami?
Diskusi má smysl vést s jiným názorem, ale dnes se za názor považuje i to, že je Země placatá. S těmito lidmi debata smysl nemá. V internetové diskusi o Krvavých létech padla otázka: Kdo platí tu sudetoněmeckou propagandu? Tak hovořit o vraždách není sudetoněmecká propaganda. Ty vraždy se prokazatelně staly a vyšetřovaly je československé orgány v roce 1946 a 1947. Přesto či právě proto jsem na to reagoval facebookovým statusem, že to platí samozřejmě landsmanšaft, ale že za díly o Terezíně a Kobyliské střelnici musím ty peníze vracet.

Kudy se ubírala vaše cesta v nakladatelské branži?
Je třeba říci, že knihkupcování a nakladatelování jsou dvě různé činnosti. Někdy ty zájmy jdou i proti sobě. Knihkupec je v bezprostředním kontaktu se čtenářem. Jsem rád, že tuhle výbavu mám. Jak je třeba s ním pohovořit a jak mu během hovoru prodat osm knih, i když si původně šel jen pro jednu. Je to důležité i pro nakladatelskou zkušenost. Dodnes velmi rád chodím do našich knihkupectví a poslouchám, co se děje u pultu, a poslouchám, na co se ptají zákazníci, co je převažující žánr.

Jak dalece souvisí náchylnost k přijímání lží se společensko-historickým rozhledem a vzděláním?
Je třeba zdůraznit, že jak nacismus čili národní socialismus, tak komunismus začaly jako hnutí populistická, slibující lepší příští. A to je něco, co evidentně spoustě lidí vždy stačí. Oni se neptají, jak nebo kdy ta strana těch slibů dosáhne. Jim stačí, že se budou mít lépe. K dokonalosti nacismus i komunismus dotáhly taktiku slíbit lepší příští a zároveň ukázat prstem na toho, kdo může za to, že dosud bylo špatně. A koneckonců později i za to, že se to lepší zítří zatím nekoná! To je strašně nebezpečné a vede to v lepším případě k boulím na čele a rozbitým výlohám, v horším k dobytčákům, které vezou lidi buď do Auschwitze nebo na Kolymu.

Uměl byste sestavit žebříček zájmu o knihy?
U nás v prodejnách se nejlépe prodává to, čemu říkáme literatura faktu nebo populárně naučná literatura, a to jak ze společenských, tak z přírodních věd. Možná jsem trošku naivní, ale jak pozoruji českou společnost prizmatem knihkupectví Academia, tak vidím, že lidé se chtějí vzdělat, touží po informacích a nestačí jim internet nebo časopisy. Knihy se prodávají výborně. Nedávno jsme vydali Atlas fauny s krásnými ilustracemi a prodeje jsou po uvedení knížky na trh famózní. Všichni chtějí vědět, jaká s námi žijí zvířátka, což považuji za pozitivní signál.

Jak si stojí na trhu proti sobě tištěná a elektronická kniha?
Řekl bych, že stojí spíš vedle sebe a doplňují se. Já osobně dávám přednost papíru a tisku, protože čtení je pro mě jakýmsi rituálem, zážitkem. Samozřejmě, při převozu dvaceti knih na dovolenou je to nepraktické, ale stojí to za to. Obchodní poměr je závratný ve prospěch papírových knih, to se nedá vůbec srovnat. Vezměte si knihu jako artefakt, jako věc. Kolik jiných věcí vás napadne kromě nože, kola a sekery, jež fungují minimálně pět set let stejně a není na nich třeba technologicky nic měnit. Někdo kdysi vymyslel konzervu na informace, která dodnes funguje, byť je pět set let stará. Rozdíl mezi tištěnou a elektronickou knihou bych přirovnal k sexu, kdy je také lepší dotýkat se než se jen dívat. Něco na tom je! Mě u datového záznamu informací varuje fakt, že dnes už není v noteboocích ani CD mechanika! Informace, které si někdo před dvaceti lety archivoval na disketách, si po osmi letech už neměl na čem pustit!

Jak se potýkáte se stoupající křivkou debilizace společnosti?
Debilizace! To je rozkošné slovo a bohužel má v tuto chvíli opodstatnění. Snažím se bránit zdravý rozum konzumací něčeho, co dobou není zasaženo. Teď čtu paměti maďarského židovského spisovatele Györgyho Konráda, které jsou úžasnou konzervou na informace o dění ve střední Evropě ve 20. Století. Bohužel i tam nacházím na současnou dobu paralely. Zjistíte, že to, co se dělo tenkrát, se může klidně udát zas. Všimneme si toho, až střecha nad námi už bude hořet. Denně žasnu a téměř už nesleduju televizní zpravodajství, protože to žasnutí nabývalo dadaistických rozměrů, co všechno je možné a na co veřejný prostor přistoupí. Co si dovolí ústavní činitelé nebo jejich poskoci, je zarážející. To by v Německu nebo Rakousku bylo absolutně nepředstavitelné. Pokud nás něco posunuje k Rusku nebo k jiným orientálním destinacím, je to především fakt, a teď je to výtka i ke mně samému, že veřejný prostor, občanská společnost se málo nebo vůbec nebrání.

Čím to je, že tou debilizací je nejméně zasažená právě kniha?
Mohu ujistit, že není! Samozřejmě vychází množství úžasných publikací ze všech oborů vědy, beletrie, poezie, ale vychází i obrovské množství škváru. To slovo se ve veřejném prostoru moc neobjevuje, ale bylo tu už za první republiky a teď je tady zpátky. Jediné, co mi dává naději, že kniha je na tom o chlup lépe, je bonus v množství lidí, nakladatelů i autorů, kteří o dobrou knihu pečují.

Existují ve vašem životě okamžiky, v nichž byste se nyní zachoval jinak?
Existují v každém životě. Když se ohlédnete, zjistíte, že jste spoustu věcí mohl udělat lépe, nebo dokonce úplně jinak. Ale život má to kouzlo, že to, co se stalo, se nedá odestát. Je to něco, co by nás mělo učit určité pokoře nebo určitému srovnání se se sebou samým, ale ne všichni se učit chtějí.

Jak by vypadala krátká recenze novely, jež by byla vaším životním příběhem?
Zatím o svém životním příběhu psát nehodlám. Na mé paměti je jednak brzo a nikoho by ani nezajímaly. Co bych tedy napsal? Dělám, co umím!

Jaké jsou vaše nakladatelské plány?
Academia vydává přes sto titulů ročně, takže toho chystáme hodně a bez kolegyň a kolegů bych to nezvládl. Radost mi udělala práce Jana Ciglbauera, který napsal fascinující knihu a zase z období, které mě zajímá: Hrdelní případy Mimořádného lidového soudu České Budějovice. Ta problematika byla zpracována v několika dílčích monografiích regionálně, ale nemáme ji zpracovanou na celé tehdejší Československo. Je to velmi důležité téma, protože potrestání válečných zločinců je něco, s čím jsme se dodnes ne úplně ztotožnili, nebo něco, o čem spousta lidí vůbec neví. Už tehdy a zvlášť po Únoru 48 některé z nich režim propustil, aby z nich udělal agenty StB. Některé zneužil ke špionáži a udávání, z jiných udělal kvůli jejich sadistické povaze vyšetřovatele Státní bezpečnosti.

Milosh Harajda 33 let, publicista, pr agent, kreativní 
konzultant

Tento mladý muž jako by neuznával hranice. Rozsah své producentské činnosti namířil od východu na západ a ze severu na jih. Jako moto by si mohl dát „Nic není nemožné“ a i díky němu jsme si mohli v Česku užít unikátní kulturní akce.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Jak to, že se s takovou lehkostí pohybuješ po celém světě?
Svět je velmi malé hřiště, na němž se mi osvědčilo pravidlo: Mysli globálně, jednej lokálně. Člověk se stává jedinečnou komoditou kdekoli na světě. Pochopil jsem to už jako student na stáži v Madridu a v Londýně. A dva roky v Barceloně mě naučily být jako voda – ta si vždy najde cestu a zdánlivé překážky elegantně obtéká. Znám lidi, kteří to mají jako životní filozofii a já se od nich snažím naučit té lehkosti bytí. Univerzitní roky v Barceloně (Universidad de Barcelona) a v Londýně (University of Bedfordshire) mě zbavily strachu z velkých výzev a daly mi poznání, že když člověk přesně ví, co chce, dřív nebo později toho dosáhne. Rok po škole jsem s kolegou Jozefem Pavleyem otevíral největší retrospektivní výstavu fotografa Davida LaChapella v pražském Rudolfinu. Následovala spolupráce s Angelikou Taschen a Robertem Wilsonem ve Slovenské národní galerii. Všechny naše projekty pomohly Praze a Bratislavě dostat se na světovou uměleckou mapu a to je největší satisfakce.

Co je nejdůležitější pro realizaci takových projektů?
Důležitý je úvod a závěr. Ty musí být dokonalé. Zbytek ti publikum odpustí. To mi řekl Robert Wilson, když jsme byli v Bratislavě na večeři. Tohle pravidlo se dá aplikovat jak v obchodě, tak v každodenním životě. Funguje.

Čím se cítíš být nejvíc?
Na vizitce nemám žádnou funkci. Baví mě balancovat na hraně mezi obory komunikace jako novinář, PR agent, producent, tlumočník či kreativní konzultant. Mnozí nechápou mou pracovní agendu, ale pro mě je to jen logický proces, který směřuje k tomu, že kavárna či letištní hala se čím dál častěji stávají mou kanceláří. Vždy jsem věděl, že nedokážu mít jenom jedno povolání.

Co tě inspiruje?
Portál nowness.com je můj neskutečný zdroj inspirace. Ten druhý je cestování.

Jsi velmi dobře vybavený jazykově. Baví tě učit se jazyky?
Můj první cizí jazyk byla španělština. Umím katalánsky a teď se učím hebrejsky. Fascinuje mě židovská kultura a intelekt. Když jsem byl nedávno v Tel Avivu, pochopil jsem, že se v budoucnu stane místem, kde budu žít část svého života. A mluvím samozřejmě i anglicky.

Jakou nejlepší radu jsi kdy dostal?
Můj mentor profesor Pavel Měšťan mě učil, abych se vždy obklopil moudřejšími a staršími lidmi, než jsem já, jenom tak porostu. A je pravda, že na mentory jsem měl vždycky velké štěstí.

Několikrát jsi v životě zabrousil do role novináře, když si zpovídal různé osobnosti. Co tě na rozhovorech nejvíc baví?
V poloze novináře mě nejvíc baví moment, kdy se dialog stává rovnocenný. Nezapomenutelné chvíle při práci jsem zažil při rozhovorech s Daphne Guinness, Juergenem Tellerem, Pharrellem Williamsem či Lennym Kravitzem. Vytištěný se pak ten moment rozhovoru stává nesmrtelným. Vždy mě přitahovaly osobnosti, jejichž vizáž a způsob myšlení nejlépe definuje estetika CAMP. Noční dialogy v New Yorku s transsexuálkou Amandou Lepore, setkání s bílým černochem Shaunem Rossem, večeře s Vivienne Weswood nebo návštěva apartmánu Daphne Guinness jsou chvíle, které mi připomínají, že život lze žít na milion způsobů.

Hodně cestuješ. Co se ti líbí na cestování?
Káva má být černá jako noc, horká jako peklo a dobrá jako anděl. Křídou psaný citát na noční ulici Linnégatan v Göteborgu je jeden z pokladů, které člověk objeví na cestách a zůstanou s ním celý život.

Jaký je tvůj vztah k módě?
Kdo tvrdí, že dokonalost neexistuje, ještě nebyl v butiku Tom Ford na Madison Avenue. Podle mě je to povinná zastávka každého gentlemana. Oblek komunikuje, i když my mlčíme.

Co nejvíc vypovídá o osobnosti člověka?
Tetování, knihovnu a uměleckou sbírku považuju za alter ego majitele, které dokonale definuje jeho osobnost. Při mojí práci je to neocenitelné vodítko, které mi mnohokrát ukáže, s kým mám tu čest. Nejcennější, co mám, je knihovna zděděná po babičce. Byla rebelka, intelektuálka a černá ovce rodiny. Všechny tyto atributy se projevují ve sbírce jejích knih. Těším se, až ji budu rozšiřovat, a jednoho dne ji zdědí má neteř.

Proč tak zvláštní křestní jméno?
Ve škole v Londýně četli moje jméno jako Majlou a já jsem nereagoval. Měl jsem kvůli tomu i několik absencí, až mi spolužák Dean poradil, abych si na konec dopsal h, a problém byl vyřešený. Můj otec, interiérový architekt, se jmenuje stejně, tak jsme se tím odlišili i ve vyhledávačích. Máma původně chtěla, abych se jmenoval Oskar, ale výhoda je, že moje jméno v zahraničí pořád ještě není profláknuté a lidi si mě snadno zapamatují.

Podědil jsi něco po svém otci? Nebo co předurčilo tvou profesní cestu?
Můj pohled na architekturu navždy změnily dva momenty – přehlídka Kaufmann House v Palm Springs, který navrhl Richard Neutra, a procházka pavilonem Mies Van Der Rohe v Barceloně. Vzhledem k povolání svých rodičů jsem byl vždy citlivý na interiéry a objekty, jimiž se obklopujeme. Spolupráce s Davidem LaChapellem na projektech v Peru, Chile, Paříži a na vídeňském Life Balle mi otevřela cestu do světa moderního umění.

Máš nějakého svého uměleckého oblíbence?
Vždy mě rozesmějí citáty Mae West. Během semestru v Barceloně jsem studoval historii kinematografie a ona byla má oblíbená kapitola. Profesorka a filmová kritička Anna Palomo mě v tomto směru velmi ovlivnila.

Řídíš se v životě nějakým mottem?
Krása zachrání svět, řekl Dostojevskij a jeho myšlenka podprahově provází každý můj osobní i profesní projekt. A potom: Jakou energii človek vypustí, takovou dostane zpět. Jednoduché pravidlo, které si připomínám každý den.

MUDr. Jan Šroubek 50 Iet, neurochirurg Nemocnice Na Homolce

Skvělý neurochirurg, jeden z největších odborníků na operace mozku u nás. V civilu sportovec a skromný chlápek. S takovými lidmi se nemusíme bát žádných zdravotních trablů.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Vstupoval jsem do velkého operačního sálu a hrudník se mi sevřel zvláštní nervozitou. Tenhle obrázek jsem viděl ve filmech snad tisíckrát, a teď tu stojím mezi skutečnými lékaři, na operačním stole leží skutečný pacient a všude okolo kmitají skutečné asistentky a asistenti. „Tak jdeme na to,“ zavelel tichým hlasem Jan Šroubek a skalpel se dotkl kůže na jediné části těla, kterou bylo vidět pod bílým prostěradlem. Zbývalo několik minut do deváté, takže žádný symbolický start v celou hodinu nebo tak něco. Těch operací má dnes před sebou ještě několik a nemá tedy smysl se nějak zdržovat. Anesteziolog přede mě postavil schůdky, abych si na ně mohl stoupnout a lépe viděl, co se na operačním stole odehrává. Učinil jsem tak. Druhý operatér už mezitím do rány vsazoval roztahovací svěrky. Pane jo, to asi bude fofr, pomyslel jsem si. A byl. Ten den se na neurochirurgickém oddělení pražské Nemocnice Na Homolce odehrávalo hned několik operací současně. Ostatně stejně jako v kterýkoli jiný pracovní den. „Současně je na sále šest operatérů na třech sálech. Celkem je nás na oddělení dvanáct neurochirurgů a další lékaři jsou neurologové a intenzivisté. Jeden den v týdnu máme pevně stanovený pro ambulanci, v pátek míváme semináře, probíráme jednotlivé pacienty a případy a plánujeme operace. Zbylé dny trávíme na operačním sále,“ shrnuje můj dnešní hostitel a zástupce primáře oddělení MUDr. Jan Šroubek. Trochu jsem se bál, že mu budu jako pozorovatel, který se všude motá, vadit, ale jen zavrtěl hlavou. „Na publikum jsme zvyklí. Pořád tu máme nějaké stážisty, jejich přítomnost nemá na průběh operace žádný vliv. Snažím se naopak komentovat, co právě dělám, aby z toho také něco měli. Pochopitelně jsou určité fáze operace, kdy je potřeba absolutní klid, a pak je možné se jen dívat.“ Jeho přístup upřímně obdivuju. Já osobně nejsem schopen napsat jediné slovo, když na mě někdo civí. A operace? To přece musí být velký stres. „Každá operace přináší stres. U rutinních operací méně, ale ani jednoduchý výkon nelze podcenit, právě při nich mohou vznikat zcela zbytečné komplikace.

Na operačním sále hraje tlumeně rádio, takže slyším zprávy, dopravní zpravodajství, hudbu, vstupy komentátora. Odraz běžného života tam venku v konfrontaci s životním problémem, který má pacient na operačním stole. Ten dnešní má nádor na míše. Trvá jen pár minut, než operující lékař odstraní část obratle, aby si odkryl přístup k nádoru. Jakmile tak učiní, přisune asistent nad pacienta obrovský přístroj na kolečkách – mikroskop. Další kroky budou probíhat přes jeho okuláry. Já už se taky nemusím tolik naklánět, protože inkriminované místo vidím zvětšené na obrazovce. To uvítá instrumentářka, která mě musí každou chvíli odhánět od stolku s nástroji. Podmínkou mé přítomnosti na sále totiž je, že se nesmím ničeho dotknout. MUDr. Šroubek mi popisuje, co právě dělá. Mícha je chráněná pouzdrem, které se musí opatrně proříznout a vzniklý otvor rozšířit tím, že se obě strany řezné rány přišijí tak, aby se od sebe co nejvíc oddálily. „No a tady je,“ ukazuje Jan Šroubek na útvar velikosti menšího ořechu. Na obrazovce sleduju, jak se ostrý skalpel po setinách milimetru pohybuje kolem nádoru a opatrně ho odděluje od míchy. Jan Šroubek ukazuje cévu, která nádor vyživuje, a vzápětí ji přeruší. Ještě pár minut a to, co pacientovi působilo obtíže při pohybu a neskutečné bolesti, končí ve skleněné baňce.

Zatímco já přihlížím operaci nádoru na míše, ve vedlejším sále probíhá operace hlavy, kterou provádí primář oddělení MUDr. Jan Klener a v dalším sále další operatéři napravují vyhřeznuté ploténky v páteři. „Většina lékařů se soustředí na nějakou oblast. Hrubší dělení je na neurochirurgy zabývající se nemocemi hlavy a míchy a spondylochirurgy zabývající se páteří. Před atestací se učíte obě oblasti a posléze se začnete více specializovat na určité podobory – např. cévní neurochirurgie, chirurgie baze lební, epileptochirurgie atd). Na našem pracovišti je vysoká koncentrace závažných mozkových onemocnění, ale stejně intenzivně se věnujeme i těžkým postižením páteře.“

Na oddělení provádějí 2500 operací ročně. „Máme tři operační sály, sedmdesát lůžek na oddělení – jsme stavění na tolik výkonů. Z tohoto počtu 2500 operací je půlka páteřních výkonů a bezmála 1000 je výkonů mozkových, zbytek připadá na menší zákroky,“ vypočítává zástupce primáře. Zajímalo mě, jestli si každý lékař sám operuje pacienta, který projde jeho ambulancí.

„U rutinních výkonů to tak je. Jako pacient chcete být operován tím lékařem, ke kterému získáte důvěru. Závažnější diagnózy probíráme na seminářích a o operatérovi rozhoduje primář.“

Jan Šroubek rovněž zdůraznil vysokou úroveň lékařů na oddělení. „Kvalita a zodpovědnost operatérů se odvíjí od kvality a zodpovědnosti primáře a ta je naštěstí velmi vysoká. Zásadní je mít otevřené oči, vnímat jemné nuance operování u starších kolegů a zapojit je do své chirurgické rutiny.“ To je přesně to, co mě zajímá: Jak se lékaři učí operovat. Přicházejí s nějakou zkušeností už ze školy? „Vůbec ne. To je věc na medicíně zcela opomíjená. Chirurgie je řemeslo. Musíte mít dostatečnou inteligenci, abyste pochopil spoustu věcí, ale zároveň byste měl být řemeslně zdatný. Chirurgie by se měla učit od začátku. Lidi by měli pracovat se dřevem, něco vyřezávat, aby si ruce zvykly. Při práci zaměstnávat hodně i nedominantní ruku, třeba krájet chleba levou rukou. S takovým tréninkem se má začít mnohem dřív než po škole. Při výběru adeptů neurochirurgie by měl primář i toto posoudit.“

Stát se zručným operatérem je proto běh na dlouhou trať. Nejdřív u operací pouze přihlížíte, učíte se vyšetřovat, později asistujete u lehčích operací a zároveň přihlížíte u těch těžších. „Když asistujete u těžších operací, to už vám musí operatér důvěřovat. Pak začnete dělat lehčí výkony, pak těžší a ještě těžší a pak dosáhnete určité úrovně, přes kterou už je obtížné se dostat. Těch nejtěžších operací není tolik, aby je dělali všichni. Je lepší, když je dělá jen pár neurochirurgů, kteří s větším počtem získávají větší zkušenosti.“

Jakmile je nádor venku, operatér uvádí ránu do původního stavu. Sešívá obal míchy a připevňuje zpět část odříznutého obratle. „Bolesti budou minimální,“ chlácholí mě Jan Šroubek, když pozoruju, jak připevňuje trn obratle pomocí dvou kovových můstků zpět k páteři. Znamená to ty můstky přišroubovat k páteři. Sešívání rány už má na starosti asistent a Jan Šroubek si odchází odpočinout, aby se mohl vrhnout na další zákrok. Tentokrát to bude hlava a nádor na mozku, ke kterému se musí dostat malým otvorem, jenž si vyvrtá vzadu za uchem. Než odejde do lékařského pokoje, provede mě zbylými dvěma sály. V tom jednom je pacient položený na břiše a pod rentgenem mu lékaři operují plotýnky. V tom druhém je otevřená hlava a u ní sedí sám primář Klener. Přicházím ve chvíli, kdy na obrazovce nad pacientem mohu pozorovat, jak se primář snaží opatrně vyříznout z mozku velký nádor. Sleduji jeho počínání a žasnu nad tím, jak troufalá je současná medicína, když se odváží otevřít lebku a hrabat se v lidském mozku. Ale těmhle lidem to ani nepřijde. Každým zákrokem se posouvají dál a dál a hledají nové cesty, jak lidem prodloužit život a vrátit jim zdraví.

Operatér, ač sebezkušenější, se nikdy nesmí přestat vzdělávat. „Průprava operatérů je naprosto zásadní. Snažím se jezdit pravidelně na kadaverový workshop, kde máme k dispozici hlavu nebožtíka a tu si rozebereme. Máme frézu, mikroskop a můžeme si vše vyzkoušet. Naposledy jsem byl v Amsterdamu, kde jsme si mohli vyzkoušet pokročilé operace nosem. Je to endoskopická operace mozku – nosem prostrčíte kameru a světlo do klínové dutiny pod spodinu lební a elegantně vyjmete nádor, který by jinak byl velmi obtížný. Operaci provádíte nástroji, jejichž pohyb sledujete na obrazovce.“ Jan Šroubek popisuje způsob operace jako něco naprosto banálního. Ve mně jako v laikovi je pořád ještě ten respekt z pocitu, že se tu bavíme o živém lidském orgánu. Kromě těchto a dalších výkonů se Jan Šroubek věnuje poměrně raritním mozkovým bypassům. A protože jde o operace, které se dělají tak pětkrát do roka, chce si před každou z nich zákrok vyzkoušet. „Koupím si kuřecí křídla, vyjmu z nich brachiální tepnu a na ní si zkouším šití. Vezmu cévu, udělám do ní otvor a do ní našiju tu druhou. To jsou milimetrové cévy odpovídající rozměrům mozkového bypassu. Když si to vyzkouším den dva před zákrokem, tak to zase dostanu lépe do ruky.“

Když odcházím, potřesu si s Janem Šroubkem rukou a ptám se ho, co by chtěl sdělit lidem mimo nemocnici. Bez rozmyšlení říká: „Naše krédo je provést pacienta nemocí pokud možno co nejšetrněji a vyléčit ho. Snažíme se, aby se pacient u nás cítil – pokud to jeho nemoc dovolí – co nejlépe a vše dobře zvládl. A na co jsem pyšný, je atmosféra v našem oddělení. Máme úžasný kolektiv. Atmosféra je přátelská a ta se přenáší i na pacienty.“