Petr Ludwig 33 Iet, spisovatel

Proslavila ho kniha Konec prokrastinace, ale na svých přednáškách se věnuje ještě kritickému myšlení, což je obor v dnešní informacemi zaplevelené době velice žádaný, a také smyslu práce – rovněž důležité téma v časech, kdy se vlastně pracovat nemusí.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Pro mě je důležitý minimalismus a kritické myšlení. Snažím se propagovat kritické myšlení v Česku.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Určitě na to, že jsem našel odvahu přestěhovat se do Ameriky aniž bych tam kohokoli znal. Před půlrokem jsem začal od nuly a snažím se tam rozjet firmu, kterou mám v Čechách. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy v životě udělal, ale asi to za to stálo.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Žít smyslulně a naplno. Smysluplně, že nežije sobecky jen pro sebe, ale myslí i na druhé a naplno, že využije čas, který má každý den daný.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Pomocí lidem, aby si uvědomili, že život je krátký a žili ho hodnotě, spokojeně a smysluplně. Smysl je pro mě největší věc.

Už jsi našel smysl svého života?
To jsi začala hned tou nejhlubší otázkou. Velká část mého smyslu je vzdělávání. Hledat užitečné informace, zjednodušovat je a předávat je lidem. O tom byla i knížka Konec prokrastinace, kde jsem udělal rešerše studií o prokrastinaci a zjednodušil je, aby jim všichni rozuměli. Vedle toho je mým smyslem podpora hodnot, kterým věřím, že jsou důležité. Jedna z těch klíčových je pro mě kritické myšlení, tedy schopnost orientovat se ve všech dostupných informacích, poznat, které jsou kvalitní, odlišit je od těch nekvalitních. Celkově je pro mě důležité kritické myšlení popularizovat. Myslím, že v dnešní době je to jedna z nejdůležitějších dovedností vůbec. Lidi na internetu sdílejí věci podle emocí, ne podle faktů. Dále je potřeba i ukazovat, kde se dá kritické myšlení aplikovat. Takže smyslem mého života je jednak šířit kritické myšlení a jednak ho aplikovat na důležité domény pro život – na osobní rozvoj či na zdraví. Vedle toho je pro mě důležitá hodnota, které říkám ego 2.0.

Co přesně to, prosím tě, je?
Nejdřív vysvětlím, co je ego 1.0. Jsou to věci, které dělá člověk čistě sobecky pro sebe. Ego 2.0 jsou věci, které dělá upřímně pro druhé. Myslím, a hodně studií to potvrzuje, že když se lidi chovají víc ego 2.0, když dělají víc pro druhé, aniž za to něco očekávají, tak celá společnost lépe funguje. Takže je to jedna z mých docela důležitých hodnot, kterou se snažím dávat taky do všeho.

Co konkrétně děláš v rámci ego 2.0 ty?
Snažím se celou práci dělat jako ego 2.0. Aby všechny přednášky, které dělám, lidem pomáhaly, aby jim byly k užitku. Vedle toho mám nadační fond Lepší senior, který podporuji z peněz, jež mi vlastně zbývají z firmy. Věnujeme se přednáškám pro české seniory, protože je to taková opomíjená cílovka. To je čistý ego 2.0. A pak si myslím, že to ego 2.0 je důležité dát do každého dne – od malého úsměvu na paní prodavačku přes dobrý skutek pro kolegu, který by dělat nemusel. To, že člověk se ptá, kde může dělat něco, co pomáhá druhým. A myslím si, že se z toho dá udělat takový životní styl. Dnešní doba to dost potřebuje. Pak jsou to pro mě projekty, které, jak věřím, mění trochu společnost: Rozhovory DEEP TALKS, které dělám se zajímavými lidmi, YouTube videa, která šíří kritické myšlení k mladé cílovce, kde je to strašně důležitý. Každý rok bezplatně přednáším v mnoha školách. Zrovna teď jedu na gympl, kde jsem studoval, potřetí přednášet. Dává mi smysl dostávat informace k co největšímu počtu lidí, aby jim byly k užitku.

Prohlásil jsi, že tvým životním cílem je trochu měnit svět. Jak se ti to daří?
Nějakým způsobem trochu měnit svět je vlastně to nadstřešující všechno. Třeba když člověk napíše knížku, tak po něm něco malého na světě zůstane. Samozřejmě čím víc si tu knížku přečte lidí a čím víc ty lidi něco změní, tak toho smyslu je víc, takže si myslím, že je to taková nekonečná cesta. Když ta knížka třeba vyšla v sedmi jazycích, tak by mohla vyjít v 27 jazycích. A mohl bych napsat další knížku, která bude ještě lepší v tom, že pomůže ještě více lidem. Takže za mě je to nekonečný proces a doufám, že za 50 let budu dělat totéž, co dělám teď, a o trochu lépe. Zároveň je potřeba se ptát, jestli by člověk u toho, co dělá, náhodou nenašel ještě efektivnější cestu. Takže jo, měnit svět je základ. A aplikovat kritické myšlení na to, co člověk sám dělá.

Měnit svět je ale naprosto neměřitelný cíl, není to trochu frustrující?
Ono se to měřit dá. Třeba ve firemním byznysu se to dá měřit na nějakém engagement dotazníku. Když uděláme přednášku nebo spolupracujeme s firmou, tak na číslech se jim projeví, že mají třeba spokojenější zaměstnance, nižší fluktuaci. Takže ve firemním světě, kde je těžiště té práce, se to dá měřit docela exaktně. V osobním životě je to těžší, tam se to dá měřit nějakým selfreportingem. Že si lidi třeba každý den píšou, jak byli spokojení, a když to roste, tak asi jsou spokojenější než když ne. Když lidi, kteří nikdy neběhali, začnou běhat a přijdou za mnou a řeknou, že třeba zhubli 10 kilo, tak je to taky něco měřitelného. Ale obecně kdyby se udělala nějaká suma spokojenosti všech lidí v Česku a bylo by vidět, že čím víc přednáším, tak tím víc spokojenost třeba roste, nebo čím víc přednáším, tím víc lidí vidí smysl v tom, co dělají, tak by to bylo úplně ideální, ale to asi nejde. Tím pádem člověk musí stavět na nějakých dílčích měřeních, a potom samozřejmě z čím kvalitnějších studií člověk vychází, tím je větší šance, že to bude fungovat.

Není hledání životního smyslu a cíle jen takové pražské marnění času? Napadne taková otázka vůbec někdy obyvatele menších měst nebo venkova?
Když se na to člověk podívá, tak téma smyslu je pokryté ve všech významných světových náboženstvích, takže to bylo řešené od nepaměti. Většina antických filozofů řešila primárně smysl života, takže je to něco, co se naopak týká úplně všech. I když člověk žije v jihovýchodní Asii, pracuje někde v úplně jiném prostředí, tak se zamýšlí, proč tady je. A někomu dají ty odpovědi náboženství a holt my žijeme v České republice, která – aspoň podle dat – je jedna z nejateističtějších zemí, tím pádem často ty lidi cítí prázdnotu a mají potřebu ten smysl hledat. Když člověk vydělává peníze, má kde bydlet, má co jíst, tak logicky se začne ptát: „A není něco víc, co po sobě na světě zanechat?“

Máš i tohle tvrzení doložené vědecky nebo studií?
Byly tři vídeňské školy podle tří psychologů, kteří to zkoumali. Freud říkal, že nás motivuje touha po primárních pudech, zaopatřeních. Potom byl Adler, ten říkal, že nás motivuje nejvíc touha po uznání, moci, penězích. A pak Viktor Frankl byl třetí vídeňský psycholog, který říkal, že nás nejvíc motivuje právě touha po smyslu. Byl to člověk, který přežil Osvětim a sám říkal, že nejvíc tam bojovali o přežití lidi, kteří měli silný smysl v životě. Vypadá to, že ten náš mozek od přírody je zadrátovaný tak, že smysl hledá, a když ho nemá, tak je nespokojený. To je jedna z nejčastějších příčin depresí. Nedostatek smyslu v práci, tomu říkáme korporátní deprese. Když náš mozek smysl má, tak naopak se aktivují jeho centra a vytváří silné pozitivní emoce, jedny z nejsilnějších. Za mě to není věc pražské kavárny, ale je to věc designu našeho mozku a desetitisíce let stará věc. Hledat smysl, nacházet ho, zpochybňovat dogmata a naopak.

Hledání smyslu života je tedy staré jako lidstvo samo. Co prokrastinace, nejde jen o moderní a sexy téma, na kterém se dá postavit podnikání?
Slovo pochází z latiny, takže ho najdeš ve všech nejstarších dochovaných textech. Lidi to řešili od nepaměti, takže to vůbec není nová věc. Dokonce když si člověk udělá na Google Ngram analýzu, jak bylo nějaké slovo používané napříč literaturou v historii, tak zjistí, že prokrastinace byla používaná prostě pořád a vrchol měla někdy kolem roku 1820.

Jak ji v té době autoři chápali?
Tehdy rozdělovali pojem lenost a prokrastinace, tedy odkládání, a to, že člověk ani nic dělat nechce. Takže v definici to znamená něco odlišného. Líný člověk ani nic dělat nechce a je s tím spokojený, kdežto prokrastinátor věci odkládá a nedokáže se přimět začít. Je to stejná chyba jako říkat, že angína je chřipka. Prostě chřipka není angína.

A jak prokrastinaci vnímáš ty dnes?
Myslím, že v historii je to tak, že nějaký koncept se objeví, pak zmizí, pak se objeví, pak zmizí. Že lidstvo znovu objevuje objevené. Když se podíváš na křesťanství, tak spousta myšlenek, které v něm najdeš, jsou vlastně podobné těm ve výrazně starších textech východních filozofií. A myslím si, že v dnešní době je to hodně spojované právě s nárůstem svobody. Čím víc jí lidé mají, tím víc přemýšlejí nad otázkami, jako je smysl života. Jde to ruku v ruce. Ve chvíli, kdy bys byla nevolnicí a musela od rána do večera někde otročit, tak tam bys asi nějaký smysl moc neřešila, ale prostředí, kde se můžeme rozhodovat, čemu náš čas budeme věnovat, tyhle otázky nabízí.

Čím je dnes prokrastinace způsobená?
Za mě je způsobená dvěma hlavními věcmi: Nedostatkem smyslu, že když lidi mají smysl a jsou rozhodnutí, že chtějí něco dělat, tak často neprokrastinují. Většinou uvádím příklad, že Jágr nebude prokrastinovat hraní hokeje, protože v něm vidí smysl a baví ho. Většinou prokrastinují ti lidé, kteří nemají smysl, nemají nějakou životní vizi, nemají rozhodnuto, co chtějí dělat. A druhý symptom je nedostatek vůle, takže člověk tu vizi může mít, ale chybí mu potom exekutiva, schopnost jít a něco reálně udělat. Ve chvíli, kdy má člověk vizi a akci, tak to potom nějak funguje. Japonské přísloví říká: Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můra. To přesně vystihuje tyto dva symptomy.

Množí se názory, že evropská civilizace upadá do depresí, protože nemá za co bojovat, jako když zde probíhaly války.
To dává smysl, protože ve chvíli, když seš ve válce, tak smysl života máš daný zvenku – a to přežít.

Ale přece nepotřebujeme válku, abychom byli v pohodě, ne?
Třeba Elon Musk si našel smysl v tom, dostat člověka na Mars. Myslím, že se potřebujeme spojovat nad takovými výzvami. Nemyslím si, že smysl musí být nutně jenom to, že člověk přežije a vyhraje válku, ale že bude objevovat lék na rakovinu. Smysl nemusí být vždycky hluboký a extrémně velký. Já si myslím, že smysl může být i v tom, otevřít si kavárnu a dělat dobrou kávu a mít radost, že to lidem chutná; smysl může být dobře vychovat dítě, předat mu hodnoty a vytvořit dobré rodinné zázemí; smysl může být v tom, že člověk bude dělat práci kvalitně a bude na ni hrdý. Naopak si myslím, že když se člověk naučí hledat smysl na drobnostech, téměř na čemkoli, v jakékoli práci, tak potom se líp dělají ty velký věci.

Jaké situace utvářely tvůj život? My dva jsme se poznali při nouzovém přistání letadla, jemuž vypověděl motor, a dost často nehodu v rozhovorech zmiňuješ…
Já si přesně představím takové tři čtyři zlomové momenty. Paradoxně všechny byly někde na hranici života a smrti, jednou to bylo samozřejmě v tom letadle. Myslím si, že i zarytý ateista by se v danou chvíli nějakým způsobem… Ne modlil, ale sliboval, že když se z toho dostane, tak že bude žít lepším životem. Takže já si právě přesně myslím, že – a to bude poprvé, kdy tuhle myšlenku řeknu – když je člověk v ohrožení přímou smrtí, tak se vždycky obrátí na nějakou vyšší sílu. Protože mu nic jiného nezbývá. Protože když sedíš v letadle, kde je zadřený motor, a nevíš, tak podle mě i ateista to zkusí a řekne budu žít lepším životem. A paradoxně tahle situace nevedla k tomu, že bych se stal věřícím, ale víc ve mně odhalila nebo obnažila nějaké základní hodnoty, které jsou pro mě důležité.

K čemu vyššímu ses v té chvíli obrátil?
To je velmi osobní otázka. Já to řeknu. Já si myslím, že… Nevyužívám to úplně často, využil jsem to třikrát v životě, když byli v ohrožení moji blízcí nebo když jsem byl na hranici té smrti já, tak jsem se opravdu obrátil k nějaké vyšší bytosti. I když na ni nevěřím, tak když ti jde o život nebo jde někomu o život, tak se k tomu obrátí každý.

Máš někdy strach ze smrti?
Moc ne. Jediné, z čeho mám strach, je, že bych nežil naplno. Mám strach, že společnost půjde do kytek a já budu mít pocit, že jsem mohl udělat víc, to mě děsí nejvíc. Že mám furt pocit, že bych měl dělat něco víc. Teď jsem poslouchal životopis Havla od Žantovského, a vždycky se ptám: Co by dělal Havel v téhle době? Asi by dělal víc, než teď dělám já. Takže si říkám, jestli bych neměl podniknout něco víc, třeba napsat další knížku. Abych si pak neříkal, že jsme žili ve zlaté době a že to šlo do kytek kvůli tomu, že se nikdo pořádně nepostavil za ty hodnoty.

Nemáš někdy pocit, že seš taková jehla v kupce sena?
No jasně. Na druhé straně když ti pak tleská sál 800 lidí vstoje, tak to ukazuje smysl. Že jsou lidi, s nimiž to rezonuje, a kdyby z těch osmi stovek lidí se deset procent nějak změnilo, tak to má smysl. Feedback od lidí, hlavně na přednáškách, kde je silná atmosféra, mě přesvědčuje, že mají smysl. Denně mi přijde několik e-mailů a zpráv od lidí, ať v tom, co dělám, pokračuju, že jim to v něčem pomáhá. Takže vlastně nemám pocit, že jsem jehla v kupce sena. Naopak mám pocit, že když už jednou člověk dokázal napsat knížku, kterou si přečetlo tolik lidí, že to naopak je tlak, že musíš napsat další, že to jinak nejde.

Jak s tím vším souvisí to kritické myšlení? Ty jsi měl někdy „aha“ moment, kdy sis uvědomil, že jsi špatně vyhodnotil informace nebo situaci?
Někdy ze srandy říkám, že vždycky je potřeba si připustit, že seš trošku blbec, a když si to člověk nepřipouští, tak tím je větší blbec. Na přednášce občas provokativně vyzvu lidi, aby se přihlásil ten, kdo si myslí, že je trochu blbec – a ten, co se nehlásí, ať se dvojnásobně zamyslí. Zpětně byly momenty, kdy jsem se choval špatně a udělal rozhodnutí, kterých lituju. Ale myslím si, že když má člověk nějaký hodnoty, tak to přizná a dokáže udělat nápravu. Dneska je spousta lidí, kteří si nedokážou přiznat, že se zmýlili, nedokážou uznat chybu, nedokážou říct, že něco nevědí.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že se situace s kritickým myšlením v Česku nelepší…
Nelepší, zhoršuje.

Podle čeho tak soudíš?
Podle analýz před volbou amerického prezidenta, které zjistily, že ty nejsdílenější články byly fake news, nebyly ničím podloženy, a je to ověřený. Takže třeba článek, že papež doporučil Donalda Trumpa jako amerického prezidenta, papež sám vyvrátil, původní zdroj té informace byl na satirickém portálu, ale byl to nejsdílenější článek na internetu v té době v Americe vůbec. Podobný trend se objevuje v Česku. Parlamentní listy sdílejí obrázek modlících se lidí a je tam napsáno Francie, a pak když dáš tu fotku hledat, tak zjistíš, že to bylo v Indii v úplně jiném roce. Ta post truth society nebo ta post truth era, v níž si lidi dělají názor podle emocí, a ne podle faktů, je dnes očividná všude. Když se podíváš, co občas lidi píšou v diskusích, tak se to podle mě za posledních pět let vyhrotilo, zhoršuje se to, a to výrazně. Lidi si dovolí dneska to, co by si nedovolili, a zároveň jsme vůči tomu docela bezbranní. Že prostě třeba v Makedonii generovali právě ty fake news, protože asi pět mladíků zjistilo, že když budou dělat fake news, tak budou vydělávat na reklamě. Takže ne žádná tajná služba, prostě jenom kluci, kteří chtěli vydělávat na reklamě…

Když už jsme u těch emocí, nemáš už tak silně vyvinuté kritické myšlení, že si nemůžeš nic užít? Pro nezúčastněného sledovatele působíš jako strašný vzorňák a puntičkář, žijící podle všech pravidel, která na přednáškách vzýváš. Jaký prostor máš v životě pro spontánnost?
Právě že si myslím, že extrémně velký. Mně se několikrát stane, že jdu na nějaký večírek, jsem tam do rána a dost porušuju svoje pravidla, ale ve správný moment. To je podle mě důležitý. Mít pravidla, ale vědět, kdy je člověk může porušit.

Není to jen další pravidlo? Přesně vědět, kdy pravidla porušit?
Ne vědět. To je podle mě tak, že ty to neplánuješ, ale když ten moment nastane, tak se podle těch pravidel nezachováš. A teď to myslím ne podle nějakých morálních pravidel, podle hodnot, ale že když si člověk třeba řekne, že nebude pít, ale když potká někoho zajímavého, tak se s ním opije a zažije něco supr. Já se v jádru snažím mít nějakou disciplínu, systém, ale můj život je moc pestrý právě proto, že ten systém porušuju, že vlastně odlítnu z ničeho nic do Japonska, nebo jdu támhle někam poznat nový lidi.

Každý nový člen týmu se prý u vás musí opít „rumpaňským“, tedy rumem se šampaňským...
To je tradice. Svého času jsem hrával asi pět let v punkové kapele – tam jsme lili první ligu a mám z toho spoustu hezkých historek a zážitků. Zároveň teď mám měsíc, kdy jsem vůbec nepil, a cítím se taky dobře. Je to přesně tak, že ani jedno se nemá přehánět. Ve firmě máme tradici, že každý nový člověk musí pít rumpaňský, ale ne kvůli alkoholu, ale je to takový křest ohněm. A vždycky to koluje a musejí se napít všichni. Já si myslím, že můj život úplně bez alkoholu by byl nuda, ale zase si myslím, že kdybych pil každý den, tak prostě… Jde o tu míru.

Dá se říct, že alkohol je tvoje neřest, nebo to tak nebereš?
Rozhodně ne. Myslím, že ve výsledku mám rád nějaký zážitky. Snažím se život dělat jako takovou zážitkovou agenturu – večer jdu spát s tím, že ten den byl dobrý, když mám nějaký intenzivní zážitek. Někdy je ten intenzivní zážitek přednáška pro hodně lidí, někdy odjedu do odlehlého chrámu v Japonsku a někdy si dám s někým skvělý pivo a dobře do hloubky pokecám. Takže si opravdu myslím, že alkohol – když to člověk nepřehání – může generovat fakt supr historky.

Janek Rubeš 31 Iet, reportér

Reportér, chcete-li influencer, který nejde po povrchu a nevybírá si snadné cestičky, ale který naopak chce odhalovat chyby, fauly a nepravosti, abychom měli mezi sebou lepší vztahy.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Kluk co točí videa, zpravodaj z Prahy.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Snažím se nebýt pyšný. ale baví mě dělat z neznamých tvaří, které úmyslně škodí jiným lidem známé.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Ne.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Tím co dělám právě teď.

Jakub Plojhar 30 Iet, podnikatel

Dědic papírnické firmy s více než stoletou tradicí vyrazil do světa, aby poznal, jaké to je, postarat se sám o sebe a obstarat si slušné živobytí. Se svými aktivitami je zatím úspěšný, a tak hledá další možnosti, jak být prospěšný nejen sobě, ale celé společnosti.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Jako dítě z podnikatelské rodiny má Jakub Plojhar ty největší předpoklady pro úspěšnou dráhu podnikatele. Začal tím, že v Praze založil a dodnes provozuje coworkingové centrum. A další projekty odjel realizovat do Ústí nad Labem, kde je mu společníkem další úspěšný podnikatel Martin Hausenblas.

Ty máš docela slušné podnikatelské zázemí v rodině, že?
To ano. Já jsem z Českých Budějovic, kde máme papírnictví a fabriku vyrábějící přepravní obaly. Loni naše firma oslavila 130 let od založení. Chvíli jsem tam taky působil, ale pak jsem si řekl, že je ještě moc brzo na to, abych se upíchl v rodinné firmě do konce života, tak jsem šel do Prahy.

Máš v úmyslu se vrátit?
Určitě ano. Teď to patří mému otci a strejdovi a součaně tam působí ještě můj starší bratr.

Jak by ses charakterizoval?
Všeobecně jako naivní optimista, ale pracovně asi jako podnikatel se zaměřením na nové projekty, nové technologie. Teď působím v Ústí nad Labem, kde s Martinem Hausenblasem rozjíždíme coworkingové inovační centrum. Martin je vizionář, jeden ze zakladatelů Liftaga, má firmu Adler, je ústecký zastupitel a patriot, tak to zkoušíme v Ústí trochu rozhýbat.

V Ústí nad Labem? To jste docela odvážní.
Je to částečně i proto, že Martin je místní – já to tam vůbec neznám –, a požádal mě, abych mu s tím pomohl. A tím že je to trochu díra v zemi (smích), tak je tam větší potenciál něco změnit. Ať člověk dělá cokoli, tak tam začíná jako první od nuly a dají se tam vybudovat zajímavé projekty, alespoň myslím.

Říkal jsi coworkingové inovační centrum? V čem to bude inovační?
Spolupracujeme tam s několika organizacemi, ať už je to oficiální Inovační centrum Ústeckého kraje, což je instituce zřízená krajem a univerzitou, nebo s CzechInvestem a podobně. Zkoušíme rozjet autonomní mobilitu, protože Ústí je první město v republice, kde se dají v reálném provozu testovat autonomní vozidla, čili auta bez řidičů.

V Ústí jsou takovíhle průkopníci?
Přesně tak. Je to zvláštní, já jsem tam přišel v březnu a vůbec jsem nechápal, kam jsem se to dostal. Teď jsem poznal, že jsou tam skvělí lidé a zajímavé projekty. Protože jsem z Budějovic, tak to mohu porovnat, Budějovice jsou taková spokojená vesnice, kde se nic neděje, nebudeme raději nic dělat, abychom to nezkazili, kdežto v Ústí to lidi nemají rádi, jsou tam nespokojení, proto je tam větší energie ke změně. A jako bonus je to jenom hodinu od Prahy.

Využiješ tam svou zkušenost z Prahy?
Určitě. V Praze jsem třeba teď působil v magazínu VOGUE na pozicí project managera. Tam to nápady jen sršelo. Nebo jsem rozjížděl takový klubový coworking ve Sněmovní ulici, který je moc příjemný. A díky tomu jsem se dostal i k tomuhle.

Máš nějakou vlastní podnikatelskou filozofii?
Když jsem před lety začínal v Budějovicích podnikat, tak jsem začal chválit úředníky, kteří dělají svou práci dobře. Úplně na začátku, když jsem přišel za paní na magistrátu, abych jí poděkoval, že vysadila nějaký kytky, tak mi ani nechtěla otevřít dveře, protože se bála, že něco provedla a budu na ni křičet. Když jsem jí poděkoval, jak to zvládla, tak říkala, že něco takového nikdy nezažila. A najednou začala házet nápady, co by všechno mohlo jít. Myslím, že je důležitý ukazovat lidem, že se to dá. Když ti teď vysvětlím, že v Ústí je potenciál, že se tam rozjíždí projekt aut bez řidičů, tak mi nebudeš věřit. My na tom nejsme špatně. Naše republika má neskutečný potenciál v lidech. A já jsem hrdej na to, že dokážu lidem ukazovat, že to jde.

Čím bys chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Chtěl bych být určitě pro planetu přínosem – ať už v podnikání nebo osobním životě. My lidé máme neskutečnou míru odpovědnosti, respektive máme možnost tu odpovědnost využít a pak je úžasné, co vše s tím můžeme dokázat. Je jedno, jestli se bavíme o ekologii, která se teď posouvá na udržitelnost životního prostředí. Udržitelnost je, že nepoškozuju jiné lidi, přírodu, prostředí, cokoli. Abych si mohl říct, až budu odcházet z tohoto světa, že jsem ho nechal v lepším stavu, než v jakém jsem na něj přišel. Což asi navazuje i na naše rodinné podnikání. Pokusím se ho dostat do lepšího stavu, než v jakém ho převezmu od rodičů.

Jaké vlastnosti by měl mít přirozený lídr?
Otevřený, přirozený a pozitivní.

Kdo je pro tebe hrdina?
V něčem jsme každej hrdina. Ale nejvíc si vážím lidí, kteří se nevzdávají.

Kdybys měl možnost na světě cokoli změnit, co by to bylo?
Je blbý říct náboj ve společnosti? Nic velkýho, jen změnit znamínko z negativního na pozitivní.

Jak to máš v osobním životě?
Tam jsem úplně nadšenej. Mám dokonalou manželku, nemůžu si přát víc. Jsme tři roky svoji a pořád na líbánkách.