Miroslav Motyčka 36 Iet, obchodní a marketinkový ředitel R. Jelínek

Každým coulem Moravák, který dokáže s láskou vyprávět o každém doušku pálenky, jež zraje ve skladech destilérky. Usiluje o to, aby lidé pili kvalitní alkohol, a myslí přitom na jejich sbližování. Kdybychom měli volit mírového vyslance, byl by to on.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Jak byste charakterizoval sám sebe?
Odhodlaný, trpělivý a veselý. Takže vlastně pozitivní člověk.

Na co jste v životě nejvíc pyšný – co se vám ve vaší profesi povedlo?
Na rodinu, ale to není profese. Profesně na to, že mohu být součástí více než 125 let trvajícího příběhu a že se mi daří posouvat ho dál.

Máte nějaké životní krédo, které vás neustále inspiruje?
Ne jedno. Můj otec mě naučil v zásadě tři věci: Kdo spí, ten nežije, pak peníze jsou oběživo – čím dřív je dáš do oběhu, tím dříve se vrátí k tobě –, a nakonec zvečera šuhaj z rána šuhaj.

Čím byste chtěl naplnit svůj čas na této planetě?
Tím, že ze svých dětí vychovám slušné lidi. Myslím, že nic lepšího pro tuto planetu člověk udělat nemůže.

Tomáš Studeník 42 Iet, radikální inovátor a městský hacker

Muž, který i z profesní prohry dokáže udělat klad a ještě pomocí přednášek a knihy předává cenné zkušenosti druhým. Chrlí jeden nápad za druhým, baví se tím a nenápadně tak inspiruje lidi kolem sebe.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Ve svém profilu na webu zivotpozivote.cz, takové pohřební sociální síti, píšeš, že nejlepší je, když je člověk životem pohlcen, ale někdy i zahlcen. V jakém stadiu jsi zrovna teď ty?
Asi v obou. Zahlcení je samozřejmě špatné, ale pohlcení může být zajímavé. Já bych byl radši pouze pohlcen, nikoli zahlcen. Ale když člověk něco dělá, tak se určité míře zahlcení nevyhne. Když člověk vymýšlí milion blbostí, nemá jednu jasnou jednoduchou věc, tak se mu každý den zdá, že to, co bylo včera, je špatně…

To se ti zdá?
No furt. Probudím se a řeknu si: Let’s do something new! Udělejme něco jinak, něco nového! Ale jen pár věcí přežije test času, že mě budou bavit i po letech.

Projekt Život po životě digitalizuje náhrobky. Na hrob se umístí QR kód, který po načtení zobrazí stránku s informacemi o zesnulém. Nemyslíš, že už je sociálních sítí a technologií až moc, aby s námi šly až za hrob?
Otázkou spíš je, co vlastně jde s člověkem normálně za hrob? Když někdo odejde, tak po něm zůstanou věci, které ho připomínají, a hlavně vzpomínky. Ty máš většinou v hlavě. A nemyslím si, že webovka, která umožňuje vzpomínky nahrát a archivovat, je špatná. Jsou na ní profily, které k nim člověku usnadní přístup. Teď tam lze nahrát fotky nebo videa, ale do budoucna třeba budu schopný nahrát i strukturu vůně. Lidský mozek a osobnost se každou vteřinu mění a dotváří a stejné je to se vzpomínkami. Já na webu vytvářím záchytné body, a až jednou bude někdo starý a dementní, bude rád, že takový projekt existuje.

Povědomí o mrtvých se prý v rodině drží ob generaci. Možná že zapomínání je takový přirozený proces…
Co je a není přirozené? Zatím určitě ne, když člověk chodí s mobilem před obličejem celý den. Lidé ale mají přirozeně hlad dozvědět se něco o počátcích, o předcích. Odkud jdeme? To je věčná otázka. Lidé si odpovědi kreslí do stromů života a rodokmenů. A projekt Život po životě potenciálně prodlužuje zpětný čas, který si budeme moct zpřítomnit. Bude pro nás zajímavé se něco dozvědět o předcích, které už osobně neznáme, vidět je a slyšet. Když se mě děti zeptají, jaký byl můj dědeček, tak jim teď moc fotek neukážu a s digitálním náhrobkem by to bylo mnohem jednodušší.

Šéfredaktor Esquiru Jirka tvrdí, že po smrti už všem bude úplně buřt, a nechce nikoho nutit nejen chodit na hřbitov, ale ani koukat na jeho profil na sociální síti. Jak to vidíš ty?
Jestli má profil na Facebooku, tak po něm sociální síť stejně zůstane, pokud ji před smrtí nezruší. Ale digitální stopě se člověk nevyhne. Devadesát devět procent mých známých má digitální stopu významnou. Člověk by měl mít do jisté míry právo s informacemi o sobě nakládat, ale ne vždy to je v jeho moci. Vzpomínkové náhrobky ale málokdo dělá pro sebe.

Co když se to stejně jako Facebook nebo Instagram zvrhne v závod o hezčí posmrtný profil?
Tak ona to sociální síť doslova není. Má to fungovat jako digitální odkaz. Nesdílím tam příběhy každý den, ani se nespojuju s nebožtíky. Z pohledu věčnosti tam nahraju něco, co mi přijde důležitý, a chci, aby to zůstalo dál. Nechci pozůstalé unudit k smrti, ale pomoct jim vzpomínat.

Hodně se věnuješ digitálním technologiím. Jak ještě se podle tebe promítnou do života po životě?
Myslím, že základním prvkem toho, jak člověk vypadá, je kód, tedy DNA. Genom, který se dá přečíst a pomocí jedniček a nul zdigitalizovat třeba do tvého avatara. To už se děje. Do budoucna si myslím, že se klidně nasimuluje i osobnost člověka, co odešel. Vím o projektu jednoho programátora v Americe, jemuž zemřel kamarád a on udělal aplikaci Roman, kdy pomocí jeho digitální stopy dokázal vytipovat jeho odpovědi a reálně si s ním pak přes tuto appku povídat. Šéf vývoje Google Ray Kurtzweil už předpovídal i nanoroboty v mozku, kteří dokážou člověka postavit ve virtuální realitě z tvých vzpomínek.

V naší kultuře panuje představa, že po smrti by lidé měli mít klid a odpočívat v pokoji. Myslíš si to taky?
Já nevěřím v nic po smrti, takže jak můžeš řešit klid, když nic není? Z mého pohledu je to otázka dlouhých vzorců a společenských rituálů. Osobně bych souhlasil s Richardem Dawkinsem, že my jsme jenom schránka na sobecké geny, které nás využívají, aby se transportovaly na další a další generace, a člověk sám o sobě zas tak zajímavý není.

Tvrdíš, že je dnes těžké dostat děti na hřbitov. Proč si myslíš, že je dobré tam chodit? Ty tam chodíš rád?
Ne, já tam nechodím rád, ale asi bych tam chodil radši, kdyby tam byly digitální náhrobky. Nejde ale jen o hřbitov, spíš o smrt. Dětem se snažíme říct, že smrt není. Ty, co umírají, vůbec nevidíme, ani nevídáme. Nejen s dětmi je důležité se bavit o otázkách konce. Takže jednak je hřbitov dobrá příležitost ke konverzaci, ale také možnost účastnit se nějakého rituálu. Jdeš tam, položíš kytku, zavzpomínáš a máš vztah k těm, co tu už nejsou, ale pořád patří do tvého života.

Vraťme se k živým. Na konferencích FuckUp Nights, kde se spíkři dělí o své průšvihy, už během čtyř let vystoupilo přes 200 osobností. Můžeš díky vhledu do jejich příběhů říct, jestli jsou Češi víc podnikaví, jestli jim nechybí sebevědomí a nebojí se neúspěchu?
Jednoznačně cítím, že mladší generace už netrpí těmi čecháčkovskými stereotypy, co mám třeba zažité ještě já nebo předešlé generace. Mladí už vyrůstali v postkomunistické době a navíc jsou digital native, takže je pro ně normální bavit se přes video s někým v Los Angeles, v Silicon Valley nebo v Hongkongu. Co mi tu ale chybí, je taková ta americká podnikavost. Američani jsou prodejci a profesionálové. Znám hodně nadšených podnikatelů a podnikatelek z IT nebo technických oborů. Každý si tu něco vyrábí v dílničce, což může být i sdílená kancelář nebo akcelerátor, ale málokdo jde nejdřív za zákazníkem a pak mu je schopný sám sebe správně prodat. Na FuckUp Nights se mi taky ukazuje, že hodně lidí se snaží dělat jenom dokonalé věci a je jim blbé přijít s něčím, co perfektní není. Hodně problémů a přešlapů vzniká z nervozity, že všechno není tak, jak by člověk chtěl. Možná tady panuje touha mít všechno napřed dokonalé.

Kde se vzala ta touha po dokonalosti?
Je vypěstovávána školou a rodiči. Učitel představuje nějaké ideály a oceňuje jen jejich kopírování. Musíš všechno vyplnit, podtrhnout, zarovnat, ale nikdo neocení osobitost, snahu nebo kreativitu. I na vysokých školách jsem byl překvapený, že se učí stylem, že musíš vše napsat přesně podle skript.

Jak se k té nedokonalosti vrátit?
Je asi důležité si uvědomit, že v dnešní době je obrovský tlak na rychlost, obzvlášť v byznysu, a člověk nemá čas věci pořádně dotahovat. Do budoucna ale tohle otrocké dotahování budou dělat roboti nebo nějaké programy. Budou se roboticky stavět baráky, roboti nás budou obsluhovat, budou na recepcích, budou to doktoři a vždycky všechno udělají líp. Na člověku je zajímavá právě jeho nedokonalost.

A co z toho plyne pro lidi?
Hodně o tom mluví slavný filozof Slavoj Žižek. Tuhle mi říkal, že nechápe sociální sítě, kam se snažíš dávat svoje nejhezčí já, krásné, bezchybné. On si myslí, že nakonec láska nebo vůbec to, že máš něco hodně ráda, souvisí právě s nedokonalostmi a chybami. Někdy je roztomilé, že druhý má někde divnou věc nebo divně mluví, ale právě to člověka polidšťuje a činí jedinečným. Kdyby byl naprosto symetrický a dokonalý, tak je z něj najednou úplně neosobní objekt. Také říkal, že čeká, kdy přijde sociální síť nebo seznamka, kde budeš říkat všechny svoje nedokonalosti.

A co máš divného ty?
Všechno. To člověk sám o sobě asi nemůže moc dobře říct, je lepší se zeptat lidí, kteří se mnou musí něco dělat, ale já mám problém se vším.

Tak řekni něco konkrétního…
Já pořád nevím, co chci v životě dělat. A už vlastně zjišťuju, že jde o přirozený stav, že by mě to nemělo znervózňovat. Na světě není jedna konkrétní cesta nebo kariéra nebo projekt, který by tě zaměstnal na celý život, a musíš se ho držet. Někdo má štěstí, že se najde v tom oceánu, který se mění a přelévá. Ale já to mám tak, že furt cítím, že něco se bude dít nebo nebude, že je má budoucnost mlžná. Hrozně mě baví jít proti proudu, což dělám s většinou svých projektů. Všichni říkají, jak jsou šťastní a úspěšní, tak mě baví říkat, že ne, že většina projektů je neúspěšných a že na tom nic není. Všichni říkají, jak po smrti by měl mít člověk klid, a já říkám ne, pojďme mrtvým udělat digitální náhrobky. Na druhé straně inovační projekty, jako jsou hackathony, mají spíš objevovat a pomáhat budoucnosti. Chci být součástí toho, co se stane za rok nebo za deset let.

Jak si necháváš technologie, které na hackathonech objevuješ, vstupovat do soukromého života?
Asi víc, než by bylo zapotřebí. My se snažíme třeba doma mít pravidla, že ke stolu nemůžeš s mobilem ani se žádnou technologií. Omezujeme dětem čas strávený na internetu, ale já technologie používám hodně a rád. Bez tabletu už si neumím představit, jak bych fungoval. Je to můj základní pracovní nástroj a nepotřebuju už ani telefon, ani počítač.

Mluvíš o sobě jako o radikálním inovátorovi. Kdo to vlastně je?
Označení radikální inovátor fakt existuje. Radikální znamená, že nic nedělám opatrně, ale vždycky jde o úlet. A inovace jsou dlouhodobé i krátkodobé metody, jak přinést zlepšení do nějaké oblasti. Na hackathonech, které pořádám, během krátkého časového úseku programátoři na jednom místě vymýšlejí, jak hacknout a zlepšit různé sféry života.

A jaké inovace už se vám podařilo na hackathonech přinést?
Je to třeba nápad na zrychlení metra prostřednictvím světelné signalizace, který vymyslel tým na akci hackující dopravu v Praze. Zrovna jsem četl článek, že Deutsche Bahn ho bude implementovat. Je škoda, že Praha není inovacím tak otevřená jako Němci. Ale na hackathonech vznikne vždycky asi tak deset konkrétních nápadů a z nich takových pět bude mít nějakou realizaci v podobě nové služby pro veřejnost. Kromě mobility a energetiky jsme letos hackli zdraví, a protože miluju dobré jídlo, chtěl bych taky ve spolupráci s předními českými šéfkuchaři hacknout českou kuchyni.

Inovativní je i tvá církev smíchu. Založil jsi ji s kolegou proto, že vám vadilo, že se nemůžete na občanských průkazech smát. Kromě inovátora už jsi i buřič?
Vůbec ne, jsem takový kavárenský buřič. Můj protest se projeví maximálně tím, že si nedám mlíčko do kávy. Mě ale láká snaha změnit aspoň jednu pitomou věc v byrokratickém státním aparátu. A navíc mi přijde, že čím víc to studuju a pozoruju, tak zjišťuju, že štěstí si člověk dělá sám tak, že se usmívá. Když se tváříš nešťastně, budeš nešťastný. Ale do dobré nálady se tělo postupně dokáže dostat tím, že aktivuješ správné svaly. Je to možná takové pitomé, že to nejde ze srdce, ale jde to aspoň z hlavy.

Proč jste se tedy odhodlali církev smíchu skutečně založit?
Na tom má zásluhu hlavně můj kamarád Patrik, který celý život tráví na vozíku. Navzdory tomu se neustále směje. Pro něho je hrozně těžké říct si, teď se nesmíš smát. Což při focení na občanský průkaz vážně nemůžeš. Prý je to kvůli technologiím rozpoznávajícím obličej, ale to je naprostá pitomost. Protože i každý iPhone, ať se pitvoříš, jak chceš, tvůj obličej rozezná. V čínském KFC můžeš úsměvem dokonce platit útratu! Pak se mi vybavil moment, jak se všichni stydí za svou fotku v občance, ale přitom je stanoveno, že to je tvá jediná správná a státem posvěcená podobizna, ačkoli na ní vypadáš jako mrtvola. Takže jsme si spolu řekli, že založíme církev smíchu, protože náboženské důvody jsou jediný uznatelný argument pro to, aby ses na občance mohl smát. Sebrali jsme čtyři sta podpisů potřebných k registraci církve a vykročili do neznáma. Musíme si stanovit představené, rituály, oficiální text a další náležitosti. Vidím to také jako boj proti věčnému negativismu.

Já se taky chci přihlásit.
To můžeš, ale zatím není uznaná. Teď mě zaujala zase jiná věc, ale doufám, že mě to přejde, protože jde o pláč. V Japonsku existuje fenomén, kterému se říká ruikatsu. Lidé se kolektivně sejdou na jednom místě a pláčou. Je na to speciální metoda, kdy se sejdou většinou ženy se dvěma mužskými průvodci. Jeden pouští krátký smutný film nebo čte smutný příběh a druhý chodí okolo a kapesníčkem stírá ženám slzy. Prý to má velký terapeutický účinek. Zajímalo by mě, jestli by někdo přišel, kdybychom to udělali v Praze, a co bychom třeba četli za příběhy.

Projevy emocí, jako jsou slzy nebo hlasitý smích, jsou v dnešní době vnímané v podstatě negativně. Proč?
Podle mě proto, že emoce odkazují k našemu zvířecímu původu. Jsou to živočišnější reakce, instinkty, něco, do čeho nezapojuješ myšlení. Dnešní doba se snaží emoce vytěsnit, jako by to znamenalo, že se projevují ta zvířata v nás. Většina konfliktů dnešní doby pramení z toho, že v sobě máme tyhle potlačené emoce. Když se je snažíme zakrýt, musí pak někde vybouchnout. Navíc je dnes tak daleko technologická doba, že evoluce se už nemůže nikdy chytit, vývoj lidstva už řídí sami lidi, což přináší problémy. Jednou si třeba začneme vyrábět děti na míru pomocí genových úprav a podobně.

Nechal by sis technologie vstoupit do těla?
Uvažoval jsem o tom, minimálně jsem chtěl zkusit magnetický čip, ale došlo mi, že bych s tím neměl co ovládat a měl to jen jako módní záležitost. Pak mě zase lákal ten magnet do prstu, díky němuž bys měl možnost cítit magnetické pole kolem kovových předmětů. Ale hraju občas na klavír, tak to by mi asi vadilo. A teď existuje ještě jedna věc. Jmenuje se to, myslím, severní smysl, kdy si dáš malý implantát někam na hruď, a ten indikuje, zda jsi orientovaný na sever, takže máš najednou nový smysl. Teď chodíme na pivko, ale v budoucnu si třeba objednáme mravenčí smysl, tykadlové vjemy nebo netopýří smysly. Myslím, že budoucnost lidstva je natolik spjatá s technologií, že budeme napůl kyborgové a napůl lidi. Jediný, co bude pořád dělat problém, jsou emoce, které řídí vývojově starší části mozku.

Ty jsi teď vydal sbírku českých fuckupů knižně. Proč ses rozhodl pro takové staromódní médium?
Protože samotné akce jsou stejně jako digitální svět prchavé. Vždycky je dobré mít knihu, je to zhmotnění a průnik do fyzického světa. Bude to vlastně sbírka sebraných průserů osobností českého byznysu, kultury a života.

Přispěl jsi do ní i svým fuckupem?
Jojo, nepovedla se mi jedna seznamovací mobilní aplikace Fingerpathy. Zahučel jsem do ní pěkné prachy a přitom to měl být největší hit světa. Vymysleli jsme, že se lidi z celého světa budu seznamovat tak, že budou ťukat na tmavou obrazovku mobilu, a když někdo jiný kdekoli na světě naťuká totéž, aplikace je propojí. Vlastně takové Jáchyme, hoď ho do stroje, ale na podvědomé bázi podle tvé sekvence. Najali jsme tým ČVUT doktorandů, klikali jsme jako blázni, byli nejaktivnější uživatelé aplikace, mířili facebookové reklamy do Silicon Valley. Ale jak jsem říkal už na začátku, byli jsme tak fascinovaní naším produktem, že jsme vůbec nemysleli na jiné uživatele, na naše zákazníky, které to vlastně vůbec nezajímalo

Říkal jsi, že FuckUp Nights mají na lidi trochu terapeutický účinek. Nepletou si tě pak spíkři nebo návštěvníci někdy s terapeutem?
Ne. Protože já tam neříkám svůj příběh, ani nemám žádný silný svůj příběh. Kdežto hodně diváků se identifikuje s mými hosty. Například mi vyprávěl jeden podnikatel z Hradce Králové, který tam vystoupil na FuckUp Nights, že přišel do knihkupectví a pan knihkupec mu povídá: „Já jsem viděl váš příběh, jak jste dělal v korporaci a vykašlal jste se na to, a díky tomu jsem i já dal výpověď a jsem tady teď hrozně šťastný.“ Takže občas mají akce fajn dopad. Fuckup ale bude, až tenhle knihkupec třeba časem zjistí, že měl v korporátu zůstat.

Petr Andrýsek 30 Iet, majitel agentury Socialsharks

Máme rádi byznysmeny, jejichž aktivity přesahují komerční rámec. Petr k nim patří a své podnikatelské plány staví tak, aby se s ním lidi měli dobře. Vytváří tak rádius pozitivní nálady, kterou všichni tolik potřebujeme.

Zásady ochrany osobních údajů a informace o zpracování osobních údajů najdete na adrese: mafra.cz

Na rozhovor přišel perfektně připraven. A přemýšlel i nad focením. „Chtěl jsem si vzít tepláky, furt chodím v teplákách.“ Proč je tedy nemáte, nám by to nevadilo. „Chtěl jsem, ale žena mi to zakázala. Musím se dobře prezentovat.“

Dáte hodně na svou ženu?
Mám úchylku na chytrý holky. Když jsou hezký, je to super, ale když se s nimi nedá povídat, tak přes to nejede vlak.

Takže manželka je chytrá. Je také hezká?
Je chytrá i hezká. Proto je manželka. Říká se, že se má vybírat podle maminky a ta skoro v šedesáti vypadá skvěle.

Ale vybral jste si brzo, dnes, obzvlášť v Praze, není zvykem být ve třiceti spokojeným manželem.
Vždy jsem to tak chtěl. Brali jsme se v pětadvaceti a máme také už dvě děti – dceru a syna. Je ze mě teď velký propagátor manželství.

Vaše žena je stejně mladá?
Je starší, o tři roky. Ale to dává smysl. Začal jsem podnikat v šestnácti a neměl jsem žádný studentský život. Lidi šli na party, já vyřizovat e-maily. Takže jsem byl vždy o pár let starší.

Jakou školu jste studoval?
VŠB v Ostravě. V posledním semestru jsem se na to vykašlal. Naštvali mě, tak jsem šel pryč. Byla chyba studovat tady, vejška znamená hlavně kontakty a ty si získáte spíš v Praze.

Jak jste se seznámil se ženou?
Vždy jsem byl zásadový podnikatel, ale tady jsem pravidlo porušil. Žena je moje bývalá klientka. Přišla ke mně jako zástupkyně jednoho konglomerátu a vznikla taková mini love story. Samozřejmě jsme hned s její společností ukončili spolupráci. To bylo nečekané, až se jejich jednatelé hned zajímali: Co si to ta malá firma dovoluje, že s námi ruší kontrakt? Došlo jim to až po dvou letech, kdy si změnila příjmení.

Čím jste chtěl být jako malý, měl jste nějaký sen?
Chtěl jsem být profesionálním vojákem. Potom jsem chtěl být meteorologem. A tančil jsem. Ale ve třeťáku na gymplu jsem prošel programem, který vás učí podnikat, a bylo jasno. Máma si nechala v práci udělat web za dvě stě tisíc a mě štvalo, že firma odvedla práci a dál se o něj nijak nestarala. To jsem chtěl změnit a začal dělat weby. A potom přišel Facebook.

Ale to jste byl stále v Ostravě.
V roce 2011 mě potom chtěla jedna firma a stěhoval jsem se do Prahy. Ubytoval jsem se za sedmnáct tisíc na Invalidovně, ale podvedli mě a já skončil se dvěma stovkami na dva týdny. To bylo těžké období. Zase jsem doplatil na to, že primárně věřím lidem.

To v byznysu není dobře.
Dlouhodobě se to vyplácí. Samozřejmě vás občas někdo podrazí, ale celkově to je dobře. V podnikání musíte být nekonečný optimista. Je jedno, kolikrát vás srazí, stejně musíte věřit. Já jsem rovnej, když se mi někdo nelíbí, neumím to nedat najevo. Vybudoval jsem firmu i díky tomu, že jsem odmítal spoustu zakázek. Možná jsem přišel o hodně peněz, ale ty nejsou vždy na prvním místě. Dodržuji podnikatelské zásady.

Ty jsou jaké?
Jak mi říká můj ostravský mentor, zkušený podnikatel: Petře, dobře, že platíš daně, to vyděláváš. Nebo že lidé vždy musejí dostat zaplaceno včas.

Každý to tak nemá. Děláte se sociálními sítěmi, někteří mladí mohou být nezodpovědní.
Dělám s influencery a pro ně je někdy dodržování smluv nedosažitelné. Trh je rozmazluje a mohou si to dovolit. Nebo hráči her. Nyní děláme Esports, mimo jiné řeším kupování týmů a hráči moc nedodržují kontrakty, což scéně škodí. Ale to je ryze české, v zahraničí se nic takového neděje.

Jak je to možné?
To není problém hráčů, ale toho, že ti ostatní na scéně to akceptují. Já bych takového hráče nevzal.

Může dětem ublížit, že jsou na internetu a koukají na nesmysly?
Samozřejmě může, proto se zabývám tím, jak je ochránit. A jediným způsobem je, koukat na to s nimi, a tak je usměrňovat, co budou sledovat. Zákazy nic nezmůžou. Rodiče musejí pochopit, co dělají jejich děti, a být součástí jejich světa. Záleží na vzájemném pochopení. A v tom je podle mě nejhorší YouTube. Jsou tam lidi, které ani neuznávám jako lidi, je plný cancer contentu. Ale kde je nabídka, tam je i poptávka. Proto fungují. Stále existují firmy ochotné takové lidi sponzorovat.

Rakovinotvorný obsah?
Opravdu, je tam obrovská skupina lidí, která ujíždí na nesmyslech a má své YouTube idoly. Esports je lepší. Ale proč maminka neslaví, když kluk dá gól, stejně jako slaví rodiče, když jejich dítě chodí na fotbal? Pro dítě je to srovnatelný úspěch. To si rodiče neuvědomují, máma nám říkala: „Stopněte hned tu hru!„ „Mami, to nejde, to je online.“ „Tak vám to vytáhnu ze zásuvky.“

Firma Socialsharks dělá social marketing, jak byste popsal její činnost?
Dnes už to není tak, že nakoupíte reklamní prostor. Není to jeden velký post, který změní váš názor, ale spousta malých věcí, které ho dohromady utvářejí. Každý máme svou sociální bublinu a náš světonázor vytváří to, co se nám servíruje. A my vymýšlíme, jak obsah rozfázovat, dostat ho k lidem. Už to není jen jedno video, ale sto postů, odpovědí na komentáře, cílení, budování komunit. Trendy se mění neuvěřitelnou rychlostí, takže je společnosti často nestíhají sledovat. Pak přicházíme na řadu my, abychom sílu sociálních médií efektivně zapojili do jejich byznysu.

Děláte hlavně se sociálními médii, některé z nich začínají dnes upadat. Budou sociální média existovat i v budoucnu?
Budou. Přijde další generace, trendy už nepůjdou z Ameriky, ale z Asie. Stále přicházejí další a další věci. Nedělil bych, co je dnes sociální síť a co není, ale jak je lidé konzumují. Novinky se objevují plíživě a najednou je schod. Například videa z mobilu existovala už dlouho, ale lidé je prostě netočili. Zlomil to až Ice Bucket Challenge, najednou se všichni natáčeli.

Z Evropy žádné trendy už nepřijdou?
Ne. Na světových ekonomických fórech není Evropa vůbec na mapě. Je to Asie, Čína, Amerika, Afrika... „Nové“ ekonomiky nás brzy převálcují.

Vy Socialsharks už dnes nevedete?
Nikdy jsem nechtěl být expert na sociální média. Mě baví být podnikatel, učit se tu hru, budovat firmy, dávat je dohromady.

Vybudoval jste pobočku v Gruzii, co vás tam nejvíc překvapilo?
Začátky nebyly snadné. Nedávno mi řekli: „Co jsi nás vlastně naučil? Vždyť jen zvedáme klientům telefony, chodíme na schůzky včas a plníme deadliny.“ Právě to je důležité. Klient s vámi neskončí, když uděláte velký průšvih, ale když ho trápíte drobnými nedostatky. Že něco slíbí svému nadřízenému a vy to pro něj nemáte.

Je Gruzie rozvinutá země?
Co se týká sociálních sítí, tak ano. Sice mají své problémy, ale mobily a internet používají všichni. Víc než u nás. A země jde celkově hodně nahoru. Co měsíc vidím nové silnice, nové baráky. A spousta věcí tam funguje líp než tady. V Česku používám gruzínskou kartu, převod netrvá do druhého dne, ale do minuty. Je to země mnoha možností, kde peníze leží na stole. Chtějí z ní vytvořit druhé Švýcarsko.

Proč jste majetkově vstoupil do Esportu?
Hraní her je na vzestupu. Loni herní průmysl přerostl svou hodnotou hudební a filmový dohromady. A hodně se mění i další věci. U nás to tolik nevidíme, ale třeba v Americe svádí s YouTube boj o livestreamy Twitch. A vítězí, je to pro mladé mnohem přitažlivější platforma.

U nás Twich moc není, ne?
To jsem si také myslel, ale v Česku má skoro milion aktivních uživatelů. Mě na něm baví také specifický humor té raketově rostoucí komunity. Pro tvůrce videí je zajímavý také tím, že si vydělají mnohem víc než na YouTube. Je zaměřený zejména na hry a gaming je po pornu a gamblingu nejinovativnější věc v digitálním průmyslu. Stále se posouvá dál. Teď třeba udělali koncert přímo ve hře Fortnite. Prostě vypnuli zbraně a udělali koncert, přišlo na něj deset milionů lidí. Esport třeba nepotřebuje olympiádu, nepotřebuje veřejné peníze.

Kolik jste investoval do Esportu?
Osm milionů. Většinu mých úspor.

Nemáte strach, že o ně přijdete?
Ne, jsem riskér. Já to jinak neumím. Všechno hned investuju.

To musí být obrovský stres?
Pro mě je to zábava. To je rozdíl proti generaci mojí mámy, ta by se bála, že o peníze přijde. Já mám heslo: Nehledejte problémy, hledejte řešení.

Dá se spočítat, kolik vyděláte měsíčně?
Beru si nějaký manažerský plat, sto tisíc měsíčně nám stačí. Chci hlavně budovat firmu, aby tady byla dalších dvacet nebo třeba sto let.